O mně

Můj příběh

Jmenuji Petr. Petr Hoffelner nicméně mi skoro všichni přátelé říkají jednoduše Hofik. Jsem již 4 generace z Prahy, jak rád říkám. Můj Praděda Václav tady postavil vilu již v roce 1924. Na fotoscéně se pohybuji profesionálně již přes 28 let.

Začalo to focením pro největší český skejtový a snowboardový časopis Board, kde jsem si postupnou praxí vybrousil řemeslnost fotografování. Stalo se tak zejména díky nekompromisnímu focení na negativy a diapozitivy. Zapisoval jsem si data, páč to jinak prostě nešlo a ve fotolabu jsem byl 2x denně.

Život je změna řekl jsem si a nastalo asi 3 roky trvající období hledání, rebelství, zkoušení jiných věcí, cestování po celém světě, párty, lelkování, občas focení a hledání své další cesty. Zjistil jsem, že nazáleží na tom co děláme, ale jak to děláme. Návrat zpět na cestu fotografie na sebe nenechal dlouho čekat.

Fotil už jsem všechno co mi přišlo před objektiv a užíval jsem nový postoj k věcem. Potkal jsem mnoho dalších skvělých lidí, přátel a obchodních partnerů. Začal jsem víc fotit reportáže, dokumenty, architekturu, portréty. Založil jsem ateliér Tosamo v Praze na Vinohradech, kde jsem si doslova vytvořil další skvělou možnost prozkoumat umělé světlo a příslušnou techniku mnohem více do hloubky. Fotil jsem akty, produkty, portréty, abych si opět po magických 7 letech provozování ateliéru uvědomil, že mám vlastně radši focení venku mezi lidmi na přirozeném světle a že ateliér si můžu pronajmout kdekoliv pouze na předem domluvenou akci.

Ještě před vstupem na pozici dvorního fotografa Boardu a následného šéfredaktorování jsem se učil fotit amatérsky z radosti a zájmu. Zcela prvním impulsem, bylo jednak okouzlení z fotokomory (to mi bylo asi 10 let) a pak to byl fotoaparát Praktica, kterej jsem měl půjčenej od maminky

Následovalo zaškolení na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde Nás učil fotografii vynikající profesor Ladislav Rada. Po mé úvodní etapě v Boardu se můj záběr postupně rozšiřoval i na focení pro Dirt Biker, což byl časopis o BMX. Tohle období trvalo celkem 7 let a pak jsem odletěl do Indie a zjistil, že se kapitola slávy a vysokých honorářů docela a úplně naplnila. Prozřel jsem. Najednou jsem stál na břehu Gangy, kdesi v Haridwaru a poprvé v životě jsem pocítil pocit, že nic nemusím. Měl jsem pocit absolutní svobody, který jsem nikdy před tím takhle intenzivně nepocítil.

Další zásadní vlivy a inspiraci jsem nabral na dobrodružné fotografické cestě do Indonesie v roce 2006. Byla co cesta sice daleko, ale zároveň nejvíc dovnitř. Dostal jsem totiž Malárii a tudíž veškerá moje pozornost nabrala jinou kvalitu. 5 dní jsem prakticky nespal a začal jsem meditovat a pozorovat, jak se věci vlastně mají. Díky téhle pro mě absolutně klíčové události v mém životě jsem se paralerně dal na další cesty, abych se vyléčil. Následovali návštěvy meditačních ústraní v klášterech u Nás i v Indii a cvičení jógy s mnoha učiteli z celého světa. Začal jsem fotit víc zdravě a všímavou pozornost jsem rozšířil i do ostatních oblastí mého života a né jenom do úzkého hledáčku mého skvělého Canonu. Více jsem začal propojovat fotografii s meditací a jógou. Začal jsem fotit více i jógu. Pozornost se zacílila i na mé osobní potřeby i na potřeby ostatních lidí. Na zdraví a na zdravé vztahy, které jsem se potřeboval naučit.

Hluboká meditace v Indickém klášteře mi byla světlem i inspirací na další cestu ze všedních činností a rutiny. Probuzení v sobě samém ve mne uzrálo v záměr, že už nechci být sám a že chci partnerku, rodinu a děti. (Františkovi je již 10 let a Ondrovi 5 roky a s Gabrielou bydlíme střídavě mezi Prahou a Řevnicemi, kde jsme si postavili ekologickou dřevostavbu). Tento tatínkovský směr držím dodnes a tak se focení rozšířilo i o další kategorii a sice focení rodinek, dětí a těhotných. O radost ze života se snažím co nejvíc dělit nejen přes fotografii, ale i přes všechny životem nabité zkušenosti prostou mluvou, bytím, vibrací i zpěvem.

Na fotografických dílnách s jógou a meditací, které pravidelně pořádáme se naučíme vždycky všichni něco nového. Učím se vším co dělám a na povrchní slova tolik nedbám jako dřív. Víc opečovávám pocity uvnitř, abych věděl co mám dělat v nekonečných prostranstvech přítomného okamžiku, ať už s Canonem v ruce, nebo bez.